Jana Koutníková: Od japonštiny k frontendu

Jana Koutníková vystudovala japonská studia a ekonomickou teorii, půl roku žila v Tokiu a organizovala výstavy japonských umělců v Mánesu i Národní galerii. Pak přišly děti, první tlačítko v JavaScriptu a nakonec kariéra frontendové vývojářky, kterou dnes rozvíjí v Lundegaardu.  

Co má společného japonský čajový rituál s kódem? Proč jí IT dává smysl právě s rodinou a kde nachází klid? I to nám prozradila v našem společném povídání.  

Víme o tobě, že jsi vystudovala japonská studia a ekonomické teorie a část studia strávila i v Tokiu. Jak ses k tomuto netradičnímu oboru dostala? 

Na střední škole jsem byla v matematické třídě, takže když jsem se rozhodovala o výběru vysoké školy, věděla jsem, že to bude ekonomie. Jenomže samotná ekonomie mi přišla suchá, tak jsem si k ní chtěla vzít ještě něco pro radost. Vůbec jsem netušila, že se z japonštiny stane moje hlavní vášeň. 

K japonštině jsem se ale nedostala jako většina japonologů přes mangu a anime. Mě fascinovalo staré tradiční umění – například čajové ceremonie a to, s jakou důkladností se Japonci věnují čemukoliv, co dělají. To mi jako perfekcionistovi imponovalo. 

Na japonských studiích na filozofické fakultě jsem pak dostala možnost vyjet do Tokia, kde jsem navštěvovala ekonomické přednášky. Tehdy mi došlo, že ty dva světy chci spojit. Psala jsem proto diplomku o podnikovém řízení v podání Eiiči Šibusawy, protože mě bavilo zkoumat ekonomii i jazyk zároveň. A čím víc jsem odkrývala japonskou kulturu a poznávala Japonce, tím víc jsem japonštinu zbožňovala. 

Inspiroval tě japonský styl života v pozitivním, nebo negativním smyslu? Je nějaký zvyk, způsob přemýšlení nebo zkušenost, která ti zůstala dodnes? 

Obojí je v Japonsku naprostý extrém. Začnu tím negativním: je tam obrovský důraz na konformitu a lidé hodně skrývají své pocity. Japonci tomu říkají tatemae a honne – tatemae je to, co ukazuješ ostatním, honne tvoje skutečné já. Než se k tomu honne u lidí dostaneš, trvá to opravdu dlouho. Během mého půlročního pobytu trvalo čtyři měsíce, než se se mnou spolužačky začaly bavit o něčem jiném než o zdraví a počasí. O to krásnější ale bylo, když mi pak začaly věřit a ukázaly, co mají uvnitř. 

To pozitivní: Japonci umí z jakékoliv malé každodenní činnosti udělat rituál. A to se snažím přenášet do každodenního života i já – když něco dělám, snažím se být u toho opravdu přítomná. A zůstal mi i ten perfekcionismus, což se mi v kódu hodí. Dělám věci vědomě a s důrazem na detail. 

Kdy ti došlo, že nechceš zůstat u toho, co jsi vystudovala, a chceš změnit obor? Byl to jeden konkrétní moment, nebo se to v tobě postupně skládalo? 

Po škole jsem dlouho pracovala v japonské cestovní kanceláři. Organizovali jsme výstavy japonských umělců, koncerty a další akce. Jenomže to znamenalo vysoké nároky na časovou flexibilitu. To se s dětmi a rodinou jen těžko kloubí. Tak jsem se začala rozhlížet po něčem jiném. A pak jsem si řekla: když jsem se naučila tak náročný jazyk, jako je japonština, proč nezkusit programovací jazyk? Ve volném čase jsem si zkoušela dělat nějaké malé aplikace – třeba synovi. Pak mě kamarád, který studoval informatiku na ČVUT, dohodil do první firmy. Ukázala jsem tam svoji drobnou práci a oni dali mi šanci. Byla to úplně jiná doba, kdy firmy braly i ne úplně zkušené lidi – tady i holku, která se učí po kurzech a sama si programuje “nekvalitní” apky.  

Proč zrovna vývoj? Co tě přitáhlo právě k vývoji? 

Konkrétně frontend jsem si vybrala proto, že můžu ovlivnit primární interakci člověka s aplikací. To mě na tom baví nejvíc. A miluju ten kontrast s rodičovstvím: do dítěte investuješ obrovské množství energie, peněz a všeho, a výsledek vidíš (když máš štěstí) za nějaké dvě dekády. Když kódu přesně řekneš, co chceš, a uděláš to dobře, výstup máš do vteřiny. Je to něco, co mám víc pod kontrolou, a výsledek je vidět okamžitě.  

Rekvalifikace do IT není nevýznamný krok. Co pro tebe bylo během téhle změny nejtěžší – naučit se technické věci, věřit si, najít první příležitost, nebo něco úplně jiného? 

Začínala jsem na rodičovské dovolené - sama. Absolvovala jsem kurzy od Czechitas a React Akademie. Toto období trvalo asi tři měsíce – pak mě vzali do firmy na juniorskou pozici a dostala jsem se na reálný projekt. V ten okamžik šly mé dovednosti raketově nahoru. 

Nejtěžší bylo naučit se skloubit vše časově. Na začátku jsem musela nasát obrovské množství informací a k tomu zvládat domácnost a děti. Musela jsem se naučit se svou novou vášní pro kódování trochu ubrat a myslet i na volný čas a odpočinek. Byla doba, kdy jsem jela jen děti–programování, děti–programování a na nic jiného nezbýval prostor. Ukočírovat work-life balance bylo pro mě v této fázi to nejtěžší.  

Čtyři děti a život ve sprintech 

Máš čtyři děti. Jak vypadá skloubení práce v IT a rodinného života dnes? 

Dnes už jsou naštěstí hodně samostatné. Na spoustu kroužků chodí samy  a čím dál víc mají své vlastní věci, než aby pořád potřebovaly nás. Takže už je to jednodušší.  

Jak vypadá tvůj běžný den? 

Vstáváme v šest, protože v osm musí být všechny děti ve všech institucích, takže ráno je to šup, šup, šup. Teprve pak si dáváme naši „klidnou snídani“ – přítel je taky ajťák a často dělá z domova. 

Pak přichází můj nejcennější čas, zhruba od osmi do půl desáté nebo do deseti, než začnou všechny klíčové meetingy. Mám pocit, že právě tehdy udělám nejvíc práce. Pak už jede práce, práce, práce. Odpoledne jsme s dětmi, a když je potřeba, večer si ještě sednu k počítači. Snažím se ale, aby toho bylo co nejméně a abych si taky odpočinula.  

A změnila nějak právě rodina tvůj pohled na kariéru nebo na to, jak chceš pracovat? 

Rodina byla důvod, proč jsem do IT vůbec šla, a je i důvodem, proč v něm zůstávám. V IT jsou sice obrovské tlaky, ale můj život se skládá ze sprintů. Pravidelné návaly stresu se střídají s chvílemi, kdy si řeknu: tak, teď můžu zaplatit všechny školky, něco zařídit, nakoupit pomůcky. Vím, kdy přijde drsný nápor a kdy můžu skončit jako normální člověk.  

Strašně důležitý je pro mě i možnost pracovat na home office. Zároveň ale miluju, když jednou týdně jedu do kanceláře. Tam se můžu cítit jako normální ženská, která vyrazí mezi lidi – najednou nejsem máma, ale kolegyně. Na ten den se vždycky těším. 

Kód je nakonec to nejmenší 

Využíváš dnes nějak něco z předchozí kariéry japanoložky při práci vývojářky? 

Určitě. Po japonštině pro mě byl React docela zábava – kdo se pral s japonskými znaky, toho syntaxe nevyděsí. A z japonské kultury jsem si odnesla perfekcionismus a smysl pro detail. To, že jsem hnidopich, se mi v kódu hodí každý den.

Jak se podle tebe liší představa o práci ve vývoji od reality? Je něco, co tě po vstupu do oboru překvapilo – pozitivně nebo třeba nečekaně? 

Můj pohled na IT se strašně změnil. Když jsem nastupovala, představovala jsem si ajťáky jako fousaté, zalezlé a nemyté týpky někde v garáži. Pak jsem zjistila, že jsou to úplně normální lidi jako já. 

A druhé překvapení přišlo s tím, jak jsem se posouvala z juniorské pozice do seniornější. Jako juniorka jsem jen sypala kód, meetingy řešili senioři a mně jen posílali, co je potřeba udělat. Dnes vidím, že vývoj je hlavně o lidech a komunikaci: domluvit se v týmu, přes analýzu zjistit, co klient doopravdy chce, a postarat se, aby vše jelo a fungovalo. Kód je nakonec jen takový základ, od kterého se vše odvíjí.  

Co ti nejvíc pomáhá vypnout hlavu od práce a vrátit se pak k počítači s čistou hlavou? 

Pro mě je alfou a omegou všeho náš srub u Golčova Jeníkova, kam jezdíme s dětmi. Jsme tam jen my, děti a příroda – takový digitální detox, který je pro mě strašně důležitý. Doma se mi to s dětmi skoro nikdy nepodaří. Takže srub je asi ta nejdůležitější věc, kterou mám pro svůj odpočinek.